Schopnost hrát na veřejnosti jsem nedostala na stříbrném podnose. Musela jsem si k ní cestičku najít sama. Nebyla jsem tím typickým studentem, který koncertuje jak na běžícím páse a vymetá jednu prestižní soutěž za druhou.
Naopak. Má životní cesta byla a je poněkud odlišná.
Dvě malé děti, domácnost, práce, studium. Mé sebevědomí bohužel velmi trpělo a stále jsem v sobě měla pocit, že druzí musí nutně víc cvičit a lépe hrát než já, proto to raději s koncerty nebudu přehánět. Jsem přeci břídil, který toho moc neumí, ničím nevyniká a tak je holt odsouzen k prožívání trémy zas a znovu.
Musela jsem se sama odhodlat k rozhodnutí, že jsem schopna vystoupit před lidmi a vydat ze sebe to nejlepší. Ušla jsem tak poměrně složitou cestu, kterou teď mohu provést krok za krokem zase vás.