Přihlásili jsme se s Pažoutem do tanečních pro dospělé. Vlastně ani nevím, kdo s tím vražedným nápadem přišel jako první (no dobře, nejspíš jsem to byla já). Rozhodně však muselo být toto rozhodnutí poháněno intenzivní touhou vyhrát titul největšího trapáka roku. A tak jsme se jednoho dne takhle poflakovali kolem naší obecní vývěsky a tam jsme to zmerčili. Oznámení. Naše znuděné smysly najednou zbystřily, když na nás z notoricky známé tabule vykouklo něco nového. Kromě odrbaných zápisů ze zasedání zastupitelstva o tom, kdo bude mít na zahradě altán a musí kvůli tomu porazit strom souseda, tam nic k vidění nebývá. Kéž bychom byli bývali sledovali onu vývěsku až o pár dní později, kdy bylo upozornění odstraněno nepříznivým podnebím nebo partou vandalů. Ale vandalové jsou k ničemu, proto teď chodíme do tanečních.
Víte, co je největší problém moderní emancipované ženy? Že toho má prostě moc. To se pak může lehce stát, že vám vyhlásí stávku vaše střeva a zatímco trpíte, při každém kroku měříte vzdálenost k nějbližšímu záchodu, krční páteř si při tom usilovném hledání prostě vybere úhel, z něhož se pak odmítá hnout. Jako by nestačilo, že musíte chodit se staženou prdelí, ale ještě k tomu s hlavou á la sousedovic kvočna. To vše umístěte do dění rodinné návštěvy, z níž hned odjíždíte do tanečních. Trochu náročnější odpoledne.
Je to jízda, vážení! Už při cestě tam cítím takový zvláštní pocit ve střevech. Ten pocit napovídá, že spíš budu tancovat cha-chu kolem záchodové mísy než polku nebo cokoliv jiného na parketu. Ten pocit taky říká, že jsem v hajzlu. Nebo že bych se tím směrem alespoň měla vydat. Pro zlepšení nálady mě Pažout zásobuje notnou dávkou účastných dotazů: „Tak co? Jseš happy k posrání?“ A ještě si myslí, jak je to vtipné.
Po příjezdu na místo činu se snažím nevyběhnout sprintem k záchodu. Dámy přeci nikam neběhají a už vůbec ne na záchod. Tak tedy počkám, až nás zapíšou. Zatímco ta podezřívavě vyhlížející slečna hledá naše jména v seznamu, hypnotizuju dveře od záchodu a trošku se u toho kroutím.
Aha. Asi nejsem zrovna dvakrát nenápadná. Měla bych se snažit vyvolat dojem, že se pohupuju v bocích a nemůžu se dočkat tancování. To je ono! Nasazuju výraz, o němž jsem přesvědčená, že by se dal označit za procítěný. Slečna raději odvrací pohled. Asi mě má za šílenou přiopilou nymfomanku, která jí při první příležitosti nabídne dvojitou dávku extáze za výhodnou cenu.
Dobře. Všechno je v cajku a může se jít tancovat. Tedy ne že bych zrovna v tuhle chvíli nechtěla být asi na dvaceti různých místech raději než tady. Tak třeba na záchodě nebo naložená v horké vaně nejlépe s nějakým fešným masérem, který by mi masíroval krk. Ale na druhou stranu couravá tryskem je snad stabilizována a krk jsem si nahřála trochu nad radiátorem, takže s ním můžu otočit dokonce do úhlu dvacet stupňů. Což byl celkem riskantní počin, jelikož mě na záchodě zkroucenou nad radiátorem přistihla jedna účastnice kurzu a vypadala dost vykolejeně. Celý večer si mě měří podezřívavým pohledem. Ale nesmím zapomínat, že ať už jsem kdekoliv, jsem bez dětí, a tím pádem žiju. Tedy i v tanečních.
Jak se tu tak rozhlížím, nemůžu si nevšimnout všech těch nešťastníků. Ti sem pravděpodobně šli pod pohrůžkou násilné smrti, doživotního mytí oken, žehlení, mytí nádobí nebo otcovské dovolené. Lze to tedy alespoň odhadovat z jejich zoufalých výrazů . Obzvlášť je to znát na tom, jak zoufale a křečovitě svírají lahváče.
Pažout začíná působit mírně nervózně, nejspíš ze solidarity s ostatními přítomnými jedinci mužského pohlaví. Najednou z něj padají nejrůznější přiznání, jako například že mu to v tanenčích nikdy moc nešlo a že doopravdy neví, jestli s věkem dozrál do lepšího vnímání rytmu. Jak ale brzy zjistím, není jediný. U některých to člověk pozná už na první pohled.
Malá vsuvka ve stylu módního pekla. Jsou tu k vidění nejrůznější kombinace oblečení: tmavé džíny a upnutá košile ve stylu Petr Lexa, kvádro se sakem zapnutým na všechny knoflíky (tomu se zákonitě musí dobře tancovat!) jo a támhleten pán, ten je vybaven vysoce trendy 7/8 kalhotami. Nejspíš se někde dočetl, že „vašim obnaženým kotníčkům nikdo neodolá“ nebo tak něco.
Začínáme tancovat blues. Tady to ještě jde. Svůdné pohupování boky jsem si natrénovala před záchodem. Akorát jakýkoliv pohyb hlavou z výchozí pozice šikmá věž mi stále činí potíže.
Pažoutův fekální humor zničehonic skončí při waltzu. Na můj dotaz, proč je tak zamyšlený, mi nasupeně odsekne, že ho bolí kyčel. Já ale musím konstatovat, že mi to kroucení se zády dělá náramně dobře. Podle mě je to přímo zázračné protahovací cvičení! A vůbec, určitě je to daleko zdravější než zumba nebo tak. Ne že bych byla někdy na zumbě. Myslím, že když se budu pořádně kroutit v bocích, odblokuje se mi nakonec i ten krk. Pravděpodobně mě po této lekci osloví instruktoři s tím, že si nemohli nevšimnout mého talentu pro tanec. A že ještě nikdy neviděli nikoho tak ladně tancovat základní krok waltzu. Jestli mi to neřeknou dneska, za týden je to tutovka!
Při polce už to Pažout nezvládá. „Kdy bude ta promenáda? Jestli to okamžitě neodpískají, vyhodím si snad kopyto!“ Jak ráda bych mu na to odsekla cosi peprného o jeho kopytu. Ale nemůžu. Moje střeva tančí polku taky.
Při mazurce se situace zdá být stabilizována. Mazurka je fajn. Pažout si šlape na místě to svoje zelí a já se točím jak blbec. To je nespravedlnost. A jako bonus se mi při ojedinělém pokusu o otočku sekne krk úplně a nemůžu se otočit. Do toho si ti sadističtí instruktoři vymysleli nějakou verzi mazurky, kdy se mění partnerky. To je vážně nejhorší trest na světě. Trhání nehtů je oproti tomu prd! Nejdřív si sáhnete na dvacet párů upocených rukou a nakonec vám dupne na nohu obnažený kotník, kterýžto nenašel rytmus ani při mazurce.
Jen jednou věcí si nejsem jista. Proč se učíme nejdřív všichni mužské kroky, ačkoliv my chudinky ženy se pak musíme rychle naučit ty kroky obráceně. Je to proto, že chlapi jsou neschopní a otočit by si to potom nezvládli? Nebo snad proto, že my ženy od přírody vyměňujeme pravou za levou, takže je to tak vlastně pro nás lepší?