Už jste si toho možná taky všimli. Někdo, kdo má talent nebývalých rozměrů na nějakou konkrétní věc, mívá zároveň problém s naprosto banálními úkony, které vyplývají z logiky bytí. Například ho nenapadne vynést odpadky do doby, než odejdou do popelnice po svých, jde si ohřívat jídlo do mrazáku nebo má nutkavé pohnutky rozebírat při společenské večeři tu rozmašírovanou žábu, kterou zahlédl onehdá na silnici.
Takoví lidé jsou. Faktem je, že to nejsme jen my umělci. Je nás víc. Tak třeba zapálení vědci, matematici, fyzici a další mimozemšťani. Jsme ujetí tím svým směrem, dokážeme nevídané věci a na ty úplně běžné nám už nestačí mozkové závity.
O mé záhadě s vysavačem jste už asi četli. Ani nedostatek kulinářského důvtipu vám nejspíš neuniknul. Když někdo dělá bramborové gnocchi a nepřijde mu divné, že tam nedá brambory, je to naprosto jasná diagnóza. Pokud vás tyto zážitky minuly, věřte, že celkem hodně toho na sebe prásknu v e-booku a úplně nejvíc v tištěné knize. To je hotová studnice trapasů nepochopitelných pro běžné smrtelníky. Jako tehdy když jsme s Pažoutem vařili gulášovku a nejpoužívanějším vercajkem byly kombinačky… Ale co vám budu… Inu, raději se neptejte.
Ale zpět k tématu nepoužitelnosti pro život. Ono to může působit jako taková roztomilá umělecká image. Jenže víte, kdy nastává problém? Tak já vám to povím. Problém nastává tehdy, pokud se od vás očekává normální fungování v běžném životě. To vám vskutku může zavařit. Nebo taky když si na sebe vymyslíte nějakou ujetou nepřiměřenost, jen tak namátkou třeba to, že budete podnikat online.
Hlavně druhý bod stojí za zmínku. Není to tak úplně med dělat sám sobě ajťáka, účetního a manažera, když patříte k ohroženému druhu umělec, kterýžto si potřebuje vygůglit i trojčlenku. To by se na vás přeci měly pořádat veřejné sbírky, nadšení empatičtí lidé by měli vytvářet útulné domovy přímo na míru vašemu ekosystému (se spoustou čokolády, vína, s klavírem a kytarou) a tak. To po vás přeci nikdo nemůže chtít, abyste se hrabali ve webových stránkách, přístupových údajích nebo e-mailingu! Nebo abyste nedej bože vystavovali nějaké faktury! Jenže když si to na sebe vymyslíte sami, nejde proti tomu nic namítat, že?
A to není zdaleka vše. Já bych o tom mohla psát ságy, že by i Eragon zblednul závistí. Pokud jste ten typ jako já, že se vám dějí podivné až nadpřirozené věci při kontaktu s jakoukoliv technikou (ať už jde o mobil, počítač, pračku, troubu nebo příruční mixér), bude pro vás online podnikání tak trochu peklíčko. Já už jsem vám o tom vlastně chtěla napsat článek onehdá, když jsem se snažila vytvořit kurz zpěvu. Vlastně kecám, už téměř před rokem, když jsem vytvářela e-book o zvládání trémy. Něco vám povím. Nejdřív se člověk vyčerpá předáváním hodnotných zkušeností a pak ještě nechá mládí na úpravách do uspokojivé digitální podoby. A to ještě takovým tím frustrujícím způsobem, kdy máte perfektně upravený blok textu, zmáčknete jeden mezerník a z vašeho eňo ňuňo výtvoru se stane něco, co nebezpečně připomíná html kód pornostránek.
Jednoho dne jsem ale pocítila nutkavou potřebu svou míru technické mimózy vystavit opravdu náročné zkoušce. Vytvořila jsem minikurz hry na kytaru. Nezbývá než se utěšovat skutečností, že mě tahle zkušenost měla přivést k nirváně nebo někam dál.
Na svou obhajobu musím říct, že to vypadalo strašně jednoduše. Prostě ízy pízy, normální stránka (tu zvládnu!), někde se zaškrtne nějaké okénko, párkrát se klikne myší a už to všechno běží samo. Automaticky. Pche!
Ale nikdo vám neřekne, že automaticky to běží jen normálním lidem. Zatímco ohrožené druhy to dělá ještě ohroženějšími, neboť je to vystavuje riziku přehřátí levé hemisféry, která si jinak většinu života spokojeně odumírá.
Jenže potom se začnou dít kouzla, přátelé. Vysedíte důlek do své kancelářské židle, aby to dílo vypadalo aspoň trochu k světu, aby vám ty barvičky hezky štymovaly. Pak náhodou zjistíte, že vaši klienti vidí na svých obrazovkách jakousi změť morseovky, kde se tu a tam vyskytne nějaká useknutá fotka. V lepším případě. V tom horším se vám odkaz přesměruje kamsi za sluncem, do křemíkového nebe nebo k vám do administrace webu, což i při veškeré lásce a úctě ke svým klientům fakt nechcete.
Takže vám pak nezbyde než mlátit hlavou o zeď až do bezvědomí nebo vypít v rekordním čase láhev vína, vypnout počítač, odpojit internet, zahalit se do kimona a tancovat taneček dešťové víly, zpívat mantry pro nuly a jedničky a doufat v zázrak, tedy že se to nějak samo spraví.
A někdy ty mantry vážně zabírají. I když třeba ne na dlouho.
Pokud byste tento mimořádný úkaz chtěli zažít na vlastní kůži, můžu směle doporučit svůj minikurz kytarových doprovodů pro úplné začátečníky. Tam se naučíte nejen nějaké ty nezbytnosti do začátku hraní písniček, ale taky se vyskytnete v blízkosti živoucího zázraku. A to všechno za hubičku. No neberte to!
