Několikrát už se mi dostalo uznalého, ba téměř obdivného konstatování skutečnosti, že při mateřské neúnavně studuju a pracuju. Jakkoliv je moje ego obrovské, jsem toho názoru, že nejde zrovna o ojedinělý jev vyžadující slavobránu a písemné poděkování v tisku (ale neodmítla bych, to zase ne). A dokonce si myslím, že matek, které při mateřské studují, podnikají, pracují nebo na sobě jinak pracují,  je dnes opravdu hodně.

Ať už je to jakkoliv, napadlo mě pár věcí, na které jsem za těch téměř sedm let praxe přišla, a že by možná nebylo od věci se podělit s ostatními. Třeba se to někdy někomu bude hodit a pak by to mělo nějaký smysl.

Tak tedy co dělat (a taky nedělat), aby se člověk v tom nekonečném frustrujícím koloběhu s dětmi, domácností a utahaným manželem na krku zvládnul věnovat i tomu, co ho opravdu baví? Vezmeme to postupně. Jde o životní styl, na který si člověk musí trochu zvyknout a k tomu patří i změna návyků.

Televizní seriály

Přesně před sedmi lety touto dobou nastala ona osudná chvíle, kdy jsem se svým prostorovým rozložením začínala podobat Titanicu a unavovalo mě i dýchat. Vlastně spíš funět, abych byla přesná. V té době jsem ukotvila svou znavenou a na porod se připravující pánev na gauč a začala jsem se učit zpaměti televizní program. Ano, tehdy jsem začala sledovat televizní seriály. Ty samé seriály, jejichž obsah a provedení jsem dříve zesměšňovala. A pak že se člověk z toho mateřství nemůže zbláznit…

Dnes vím jedno: Televizní seriály jsou vlastně odlehčenou formou autolobotomie.

Je to takový milosrdný akt, kdy se zoufalý jedinec upíná k jedinému světlému bodu v krátkodobém časovém horizontu, aby přežil střednědobý až dlouhodobý časový horizot (týden, měsíc, tři roky) plný utrpení.  Seriály mi pomohly přežít devátý měsíc těhotenství, laktační psychózy, poporodní deprese, pětiměsíční koliku, milion dětských nemocí i zkoušková období. Ale problém nastal v době, kdy už mělo období vymývání mozku skončit a neskončilo. Pak se takové sledování seriálů může stát i závislostí.

Je to vlastně symbolický krůček k samostatnému životu v době, kdy se zdá, že vás naprosto ovládají děti nebo jiné okolnosti. Člověk si přijde o něco blíž svobodě, když si vymůže jeden díl seriálu za celý den v záplavě kvalitních snímků Walta Disneyho. Samozřejmě, že jde o to, aby dotyčná (na seriály trpíme především my ženy, chlapi si pustí radši porno) nějakým způsobem překlenula náročné období a zachovala si zdravý rozum. A tady je právě ten háček.

Jasně že chápu, že koukat po sedmisté čtyřicáté deváté na jedno DVD s Krtkem a poté absolvovat Šmouly s podobným číslem zhlédnutí a to pořád dokola je horší než strčit nohu do mixéru. Člověk už začíná černat a chvílemi i modrat. Potom se jeví jako logický krok vydobýt si v té dětské televizní diktatuře nějakou tu jasně ohraničenou chvilku, kdy si můžete plnohodnotně vymýt mozek pořadem, v němž účinkují dospělí.

Ale přiznejme si důležitý fakt. To, že v seriálu hrají dospělí tvářící se jako normální lidi, ještě neznamená, že vám z toho nemůže regulérně hrábnout. Taky to rozhodně neznamená, že se vaše mozkové buňky neleknou všech těch spletitých zápletek a hlubokomyslných problémů, jako například jestli sestra mojí nejlepší kamarádky nemá něco se švagrem souseda mého bratra, protože je zahlídla sekretářka manželky mého bratrance, jak se spolu podezřele bavili (dramatická hudba v pozadí).

Na každý pád sledování televizních seriálů vás možná v budoucnu ušetří strachu z toho, co přijde. Prostě vám upadne kus mozku a už nebudete muset nic řešit. Dokonce ani to, kdo si nakonec  vezme tu zatracenou Esmeraldu.

Ne, teď vážně. Nevyspalá a zničená matka v seriálu vypadá pořád líp než já po dvou hodinách intenzivního líčení a česání svépomocí. Moje drby nebudou nikdy tak zajímavé jako v Ulici. A ne, doopravdy se v reálném životě nezjeví zničehonic kamarádka, která mi pohlídá děti, abych si mohla vyrazit na víkendový wellness. A jen tak mimochodem – kde bych na ten wellness vzala peníze, že?

My jsme takové, jaké jsme. Neumíme se probudit se super make-upem, neumíme vypadat sexy v teplákách a dost možná neumíme nablýskat podlahu u nás doma jako zrcadlo (a už vůbec ne ji nablýskanou udržet ). Taky nemáme děti, které řvou jen dvě minuty a dělají si bez remcání úkoly.

Ale abychom si mohly dovolit ten luxus koukat sem tam na seriál, musíme mít důvěru v sebe sama, že si tu drogu zvládneme nadávkovat. A taky že to ustojíme. Protože upřímně řečeno, já mám při sledování seriálu občas nutkání začít drhnout podlahu, abych měla taky tak čisto, potažmo sekat trávu na zahradě nebo péct makronky. A hlavně ten poslední bod by nemusel dopadnout dobře…

Co tím básník chtěl říct? Hledejte svou výjimečnost uvnitř sebe, ne venku, v nereálném světě. Možná nakonec zjistíte, že jste unikátní právě tím, že ty makronky upéct neumíte a vlastně ani nechcete.

Příště snad nakousnu něco málo o denním rozvrhu.