Když jsem byla dítě školou povinné, celkem mě bavilo marodit. Marodění slibovalo polehávání, nošení čajíčků, čtení knih, sledování filmů. Žádná škola a prostě paráda.
Jako dospělá školou povinná úča jsem si to kouzlo regulérního marodění moc neužila. Většina matek to asi zná. Proč se házet marod a krchlat doma na vlastní děti zadarmo, když stejně dobře můžete krchlat na děti cizí. Že jsou ty cizí děti hodnější netřeba zdůrazňovat.
Ale jednou za několik let se poštěstí a najde se natolik vytrvalý bacil, že i mě uvrhne v nemoc.A to vážně vážnou nemoc. Smrtonosnou past jménem rýmička.
Kdekdo na rýmičku umírá v tichosti a po večerech. Ale jen skuteční umělci jako jsem já to s ní dotáhnou až k antibiotikům. Holt kdo umí, ten umí.
Teď se připravte na velkou pravdu (dramatické bubnování, gong a možná i tamburína):
Někdy je potřeba se zastavit. A když je člověk zabedněný natolik, že nevidí stopku, musí ho prostě zadupat do země něco většího, rýmičkoidního. Něco co ho donutí se zastavit.
A tak polehávám (díky bohu za babičku na hlídání), přemýšlím, koukám na věci vážné a prokládám je Sexem ve městě, píšu, přemýšlím, co se sebou a tak. Ten pocit, že mě zítra nečeká žádný infarktózní den, je k nezaplacení.
Blbý je, když máte čas si udělat takové resumé toho, co jste nestihli. Jako třeba vydat knihu (jednu, dvě, tři), koupit domeček na Seychellách, zazpívat si v Metropolitní opeře nebo tak. To pak jednoho vážně naštve a začne v hlavě hlodat takový ten dotěrný červíček.
Navíc jsem slíbila ten článek o vibrátoru a sliby se mají plnit, žejo.
Ještě že jsem nemocná a můžu začít konečně pracovat…