Profesionální výcvik matky aneb Zastavit, stát! Sedni! Lehni!

Zastavit stát

Nadhled a pozitivní myšlení, to je přesně to, co mi chybí! Zapiš si: Musíš myslet pozitivně! Musíš myslet pozitivně! Musíš… Do háje, musím vařit, uklízet, vyndat včerejší rýži z vlasů, udělat přípravu do práce, namalovat si obličej na ksicht a spoustu dalších věcí. Na nějaký pozitivní myšlení nemám čas ani náladu. Ježišmarjá, vždyť mně už se chce hodinu čůrat a ani na ten záchod jsem si nebyla schopná dojít. A jelikož mi dítě visí každou rukou za jedno koleno a u toho nezapomíná ječet jak pavián při námluvách, asi si ani v další hodině na ten záchod nedojdu.

Řekněte mi, ženy-matky, která z vás tohle nezažila aspoň pětsetkrátosmdesátkrátsedmkrát? Mě to nedávno úplně převálcovalo. A když říkám úplně, tak myslím fakticky téměř úplně.

V praxi to vypadalo takhle:

Já potřebuju dělat milion věcí – viz seznam výše. To ovšem vůbec nezajímá mé drahé mládě, které se na mě při pokusu o jakoukoliv z uvedených činností věší a hystericky řve „Mamiiiiii! Hajííííííí!!!“. A když to zkouším už asi po šesté a dítě si stále mele (respektive ječí) tu svou, pomalu se dostávám do stavu, kdy bych byla schopná lámat meče a přenášet hory, roztrhnout dítě na dva hady…[1]

Přesně v ten moment ke mně jak z obrovské dálky doléhá hláška, že děti jsou taková naše zrcadla.[2] Normálně bych se nad tímto do nebe volajícím výsměchem rozdurdila, ale teď už na to nemám sílu.

To jsou ty pověstné body zlomu, kdy si člověk přijde jako mimozemšťan právě prolítnuvší na svém soukromém UFO kolem zoufale vyhlížející osoby, jejíž počínání vůbec nechápe. A jako ten mimozemšťan se ptám sama sebe: „Proč já si vlastně nejdu lehnout?“

A tak osvícena poznáním, že ten malý rozčilený človíček vlastně jen plní má přání, se rozvalím na gauči a bez sebemenšího námitek s ním sleduju tu mašinku, princeznu, krtka – nebo co zrovna frčí, které už bych mohla dabovat a potažmo i přezpívat.

Teď ale přijde ta zajímavá část. To, co jsem ten den zjistila, určitě odporuje přírodním zákonům.[3] Já jsem stihla všechno, co jsem měla v plánu, a to i s lehárem u pohádek a kafíčkem po obědě! Byl to pro mě šok, protože jsem si myslela, že i když lítám jak nudle v bandě, sotva stíhám dýchat a k tomu možná ještě udělat tak dvě věci ze seznamu.

Budu teď naprosto vážná. Já jsem se potřebovala zastavit. A protože sama jsem to neviděla[4],  musel nastoupit nasupený osobní kouč, aby mi to připomněl.

Jak by to asi dopadlo, kdybych se vydala na nějakou cestu autem a předtím si nepromyslela, jak a kudy pojedu?[5]

Takže matky, které to ještě nevíte (jako já do nedávna): když se na vás dítě věší a cosi požaduje,to nejlepší, co můžete pro něj, ale hlavně pro sebe udělat, je zastavit se a chvíli stát.[6] Potřebujete to. Ať už k úspěšnějšímu stíhání blázince nebo prostě proto, že už máte všeho dost a je třeba situaci přehodnotit. Neuteče vám ani bordel, ani maso z lednice, rýže ve vlasech taky nějako tu hodinku navíc počká.

Jedná se zřejmě o nějaký mateřský fyzikální zákon. Ovládnutí časové smyčky pro matky v tísni nebo tak něco. A rozhodně stojí za vyzkoušení!

 

 


 

[1] Pravda, to bych si moc nepomohla, kdyby se děti ještě rozmnožily dělením.

[2] Nevím, proč jsem si na to vzpomněla. Kdysi mi to někdo řekl a přišlo mi to jako taková ta rádoby osvícená rada od nechutně vyrovnaných ženštin lesanovitého typu.

[3] Ne že bych nějaký znala…

[4] A to určitě proto, že jsem si přes tu železnou kouli na noze ještě nestihla nandat čočky.

[5] No dobrá, to asi není nejlepší příklad. Neptejte se, jak to dopadne, když si to naplánuju…

[6] Nebo ležet jako já.

Facebook Comments