Člověku se někdy přihodí, že se dostane do nepředvídatelné situace a v důsledku toho se pak dějí opravdu nadpřirozené věci. Tak například se ztrácejí peněženky. Ale nechci předbíhat. Je to moje malé uvědomění ohledně toho, že nějaká ta síla nahoře (Vesmír, Bůh, Létající špagetové monstrum – doplňte si dle své víry) neustále zkouší, jak moc jistí jste si ve vašich postojích, přáních a vizích. Já třeba zjevně potřebuju vyzkoušet loajalitu k umění brát život s nadhledem.
Dovolte, abych vás tedy krátce uvedla do děje.
Je pondělí ráno, přesněji řečeno mrazivé ráno. Kdo by to byl tušil takhle v listopadu, navíc ještě na Svatého Martina. Na mrazivých ránech není nic až tak špatného, je to celé takové jiné a hezčí, ale má to pár nevýhod. Třeba když máte auto, kterému permanentně zamrzá ruční brzda (s tou jsme si užili plno švandy třeba tuhle když jsem měla zpívat na koncertě). A trošku nestíháte a tak nějak se to seběhne všechno dohromady.
Tak tedy v tom mrazivém ránu jsem vykopala děti v obvyklém shonu k autu, které jsem, jak mě Pažout důrazně poučil, nechala několik minut nastartované. Šikovná holka! S bázlivostí sobě vlastní jsem vyjela z garáže a jen tak nenápadně se mi mihlo hlavou: „Jen aby nezamrzla ruční brzda!“
No a znáte to, jak je to s těmi myšlenkami, které se vám jen tak mimoděk mihnou hlavou. Mají jistý potenciál se vyplnit. Teď to byl přesně ten případ. Nicméně nezamrzla až tak moc, že bychom nejeli či cítili nějaké výrazné obtíže při cestě (slalomem jezdíme i normálně). Jen při výstupu z auta jsme se lehce přiotrávili smradem ze spálené gumy. A tehdy se právě stala ta věc.
V nastálém zmatku jsem vyslala děti směrem ke škole nekontrolujíc, co všechno s sebou nesou a začala jsem přesouvat sedačky do druhého auta. Jelikož jsem se stále v hlavě zaobírala přimrzlou ruční brzdou, ani jsem si nevšimla, že auto zůstalo odemčené, a švihala jsem do školy.
Školou jsem prolétla jako neřízená střela a pak jsem, jak už je mým zvykem po vylodění dětí, chtěla jít na nákup. Mělo to akorát takový malý háček. Neměla jsem peněženku.
Pak začalo to šílenství, že už mi chyběla jen pěna u huby a hodní pánové se svěracími kazajkami. Přeci tady musí někde být! Pod sedadlem, za stěračem, pod autem, za autem, vedle auta, na střeše auta (ano, i to se mi stává), v přihrádce. Když jsem prošacovala našeho veterána skrz naskrz bez výsledku, vyběhla jsem zpět do školky a prošmejdila všechny místa, kam jsem vkročila. Školka, ředitelna, chodba… Nic.
Přeci mi ji nemohl nikdo ukrást z auta během těch 10 minut nepřítomnosti.Navíc ve vesnici, kde žije 100 lidí a nikdo z nich nechodí jen tak kolem pěšky?!
Ale náhoda je blbec, žejo. A když se vám ztratí peněženka se všemi doklady a kreditkou, je to definitivně důvod k vyšilování v míře větší než obvyklé. To pak kliďánko prohrabáváte i koše ve vašem okolí. Do pátrací akce byl povolán i Pažout, aby svým rentgenovým zrakem prošel všechna místa ještě jednou, ale opět bez výsledku.
„Jeď domů a zablokuj si kreditku,“ povídá uklidňujícím tónem.
Jedu zničeně domů a okamžitě zablokuju kreditku. Tedy hned poté, co prolezu ještě jednou celý dům, všetně oken i záchodu, abych se ujistila, jestli jsem ji doopravdy nenechala doma. Nenechala. S rostoucím přesvědčením, že moje peněženka jaksi záhadně vysublimovala vstříc Létajícímu špagetovému monstru jakožto nutná oběť pro udržení blahobytu na Zemi, jsem tedy stiskla ve svém internet bankingu možnost zamknout kartu a jako důvod jsem vybrala možnost „karta byla odcizena“. Fňuk.
Minuty běží a já si uvědomuju, že bych si možná mohla zjistit, jak je na tom úřad, kde bych si nechala vystavit novou občanku a řidičák, kde vlastně sídlí pojišťovna a začala jsem se připravovat na vzrušující turné po všech těchto destinacích, když vtom mi volá Pažout.
„Našel jsem ji! Nic si neblokuj!“ křičí Pažout do telefonu jako by právě našel na zemi ležet Svatováclavskou korunu.
„Kde byla?“
„Byla ve školní šatně položená na koši.“
Tak to vidíte. Moje dítě, samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly, jak jinak, vzalo mou peněženku z auta a odneslo ji ve vší tichosti až do šatny. Jen už mi nějak zapomnělo tuto skutečnost oznámit, jakožto i peněženku přesunout na příslušné místo nebo o tom alespoň podat informaci.
Takže tu máme jedno infarktózní ráno s happyendem, kde jediným trošičku nepříjemným momentem je zablokovaná kreditka, která už nejde odblokovat, jak mi se špatně potlačovaným smíchem sdělil mladík z banky po telefonu.
A teď nějaké resumé, ať si z toho taky něco odneseme. Došlo mi totiž pár věcí. Možná mi ta síla nahoře nechtěla ani tak připomenout, abych nezapomínala na nadhled, jako spíš chtěla poukázat na zamrzlou ruční brzdu v mé hlavě.
Už jste někdy slyšeli metaforu „jezdit se zataženou ruční brzdou“? Hodně se používá v literatuře osobního rozvoje. Co znamená, je jasné: vláčíte s sebou něco, co vás šíleně brzdí a opravdu nepomůže šlapat bezhlavě na plyn. Mně se dneska docela rozsvítilo a myslím, že právě včas. Jinak bych se zcela určitě řítila opět propasti nalhávání si, nespokojenosti a pocitů na pendrek, které bych se snažila sama před sebou zatloukat.
Jako třešnička na závěr mi dnes pomohla má kamarádka s jedním citátem, který sedí jako prdel na hrnec:
Když to není tak, jak chceš, je to tak, jak potřebuješ.
Díky, ruční brzdo!
Nechcete přijít o další článek? Stáhněte si a zůstaňte se mnou ve spojení.
