Tak jo. Dlouho jsem čekala, až se nějaký exkluzivní magazín vytasí s žádostí o rozhovor s mojí osobou. Netrpělivě jsem vyhlížela posla od Respektu, Práva nebo alespoň TV Nova. Po několika měsících frustrujícícho čekání bych vzala za vděk i rozhovorem v Metru, případně Novém prostoru. Všechno marné.
Pak jsem si připomněla základní životní pravidlo: Udělej si sám. A bylo jasno. Udělám rozhovor sama se sebou!
A jak mě to vlastně napadlo? Na samém počátku tohoto roku šla kolem mě na sockách zajímavá věc. Lidé v mém okolí se zapojovali do jisté copywriterské psací výzvy a v rámci té výzvy začali dělat rozhovory sami se sebou. Jakkoliv mě lákalo zapojit se do výzvy také, byla jsem tehdy příliš zaneprázdněna přibližně milionem jiných činností, které nesnesly odkladu, abych si pak mohla projít krásným vyhořením a nedělat půl roku nic. Čímž se dostávám k tomu, že právě teď nastává má schizofrenní chvilka pro rozhovor sama se sebou. Hurá do toho!
Co děláš?
Zrovna sedím na povinném semináři ve škole a začínám psát tenhle podivný rozhovor (jsem multifunkční, zvládnu poslouchat i psát, ale nikomu to neříkejte). Jen se modlím, aby mi nikdo z kolegů nenahlídnul přes rameno a nepodíval se, co to vlastně píšu, protože pak by mě svěrací kazajka jistě neminula.
To je sice hezký, ale mě víc zajímá, čím se zabýváš. Jeden by se totiž ve tvých aktivitách, s nimiž machruješ na blogu, úplně ztratil. Kam tě můžeme zaškatulkovat?
No, musím říct, že hned v úvodu jsi uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Škatulky odjakživa bojkotuju, nejspíš proto jsem se rozhodla popustit uzdu všem svým talentům. Posledního půl roku se obzvlášť zabývám tím, kdo jsem a kam směřuju. Je to fuška. Musím říct, že jsem vždycky koukala na lidi pronášející podobné věty trochu skrz prsty, teprve teď chápu, jaká je to dřina.
No jo, okecávání. To by ti šlo. Ale jinak jsme se nic kloudného nedozvěděli…
Dobře, dobře. Máš pravdu. Zkusím se polepšit, když jinak nedáš. Tak tedy jsem multipotencionální a jak jsem přiznala v jednom článku, semlelo mě to. Profesí jsem učitelka zpěvu a kytary na ZUŠ, ve volných chvílích dělám v podstatě to samé v onlajnu – to znamená že vymýšlím kurzy, e-booky, didaktické hry a v hlavě mám asi tak miliardu nápadů, které jen čekají na zrealizování. Jako každý takový muzikou postižený jedinec si občas ráda zazpívám nebo zahraju na veřejnosti. K tomu taky ráda píšu (možná už někteří z vás četli mou knihu veselých příhod ze života umělce) a směle se tedy olepuju nálepkou spisovatelka. No a v neposlední řadě jsem máma dvou dětí, které se snažím nezabít svou péčí, manželka jednoho těžce pracujícícho Pažouta a kulinářský bůh, který jen ještě neobjevil své kulinářské božství.
Co dodat? Snad jen že ty si ale umíš pořádně naložit! Jsi nezmar.
Ano, to jsem. Přiznávám. Vždycky jsem razila heslo, že čím víc toho mám, tím víc toho stíhám. Akorát tento rok mě to překotné životní tempo už celkem unavilo.
No to se nedivím. Je ale fakt, že se ti vše točí kolem hudby, srandiček a tak. Jsi prostě veselá úča. To není nejhorší nálepka, ne?
Jejda. Nějak jsem ve výčtu aktivit zapomněla uvést, že jsem se před časem zapojila do jednoho podnikatelského projektu, který probíhá ve spolupráci s antiagingovým eshopem. Ten moc s hudbou nesouvisí, jen co je pravda.
Hm, tak přeci jen to nechceš zatlouct. Už jsem tě začala podezřívat… Co tě k tomu vede?
Ten projekt mi hodně dal na cestě osobního rozvoje, jak aplikovat do života všechny ty věci, o nichž člověk čte. Navíc jsou tam moc fajn lidi a vidím to jako skvělou příležitost pomoci zase dalším lidem. Ale je pravda, že jsem věnovala příliš mnoho energie rozhodování o tom, jestli se mám věnovat projektu, hudbě nebo to radši všechno zabalit a pěstovat mrkev. Což je pro mě typické: soustředit se na tu omáčku a kecy kolem a skutek utek.
Zajímavé. No ale zpět k Umělcovi v domácnosti. Co teď v nejbližším horizontu chystáš provádět na svém blogu? Čeho se můžeme děsit?
No to mi řekni. Asi bych měla začít nějak postupně zpracovávat své nápady a hlavně dotahovat alespoň některé věci do konce. Věřila bys tomu, že už mám natočená videa ke kurzu zpěvu, ale nebyla jsem schopná to dodělat?!
No, podle toho, jak tě znám, tak jo. Věřila. Nepřekvapilas mě, holka. Co dalšího si schováváš v šuplíku? A žádný mlžení, všechno vím!
Tebe mi byl čert dlužen. Tak tedy dobře. Ještě mám jednu takovou fajnovou didaktickou pomůcku na hudební nauku. Je to hra, díky které se děti učí nenásilnou formou pojmy z hudební teorie. Ta hra existuje už skoro dva roky v pilotní verzi, kterou jsem vytvořila na koleni. A teď už to mám i v elektronické podobě. Jen jsem se tak nějak více věnovala prokrastinaci, abych nemusela čelit svému ne-dost-dobráctví.
Cože? Děláš si srandu? Proč jsi to ještě neprskla na web?!
Ale noták, nebudeme to dramatizovat, jo? Já jsem si potřebovala být stoprocentně (možná i dvousetprocentně) jistá, že to funguje, takže jsem to testovala na svých žácích různých věkových kategorií a sledovala, jestli jim díky hře něco utkvělo v hlavě. Nejistota je prevít, víme? A pak… Máš vůbec tušení, jaká je to fuška vytvořit na webu důstojné prostředí pro takový online produkt? No???
Jasně že mám. Vždyť já jsem ty. Tak kdy to tam najdeme?
Z toho už se nevykroutím, co? No dobrá, tu hru tam snad dám do konce září. Stačí?
Jasný. No, já už tě znám, takže vím, že budeš mít nějaké to akademické tříměsíční zpoždění. Plus mínus rok. Však o co jde, že? Mohlo by to jen někomu pomoct, ale to je ti asi jedno.
Asi si to hašteření necháme na jindy, co říkáš? Jsi na vině stejně jako já, tak by sis to mohla odpustit. Radši se zeptej ještě na něco užitečného.
Je o tobě všeobecně známo, že si ráda děláš srandu nejen z různých situací, ale hlavně ze sebe. Ale já si pamatuju, žes bývala i celkem prudérní a upjatá. Kdy se to v tobě zlomilo a proč?
To je pravda a pamatuju si přesně, kdy se to přihodilo. Bylo to před čtyřmi lety. Brala jsem se tak strašně vážně, až jsem se sama sobě začala hnusit. Neměla jsem život jako ze žurnálu a na všem jsem hledala mouchy. No a jelikož jsem měla i hodně nespavého Eliše, bylo vážně těžké se v tom flámovacím deliriu naladit na vlnu veselá kopa. Náhodou se mi dostala do ruky jedna knížka od Sophie Kinselly a ta mě zachránila. Její hrdinky se dostávají do tak absurdních situací, které prostě člověk normálně nevymyslí. To mě začalo bavit a najednou mi došlo, že podivné věci se dějí i mně a že je to vlastně docela sranda. Tak jsem o tom začala psát a voilá! Vznikl z toho nejen tento blog, ale i kniha.
Kniha, k té jsem se ještě chtěla vrátit. Ty mi snad čteš myšlenky! Jsou ještě nějaké kusy skladem? Plánuješ dotisk? Píšeš další knihu?
Ty jsi mi nějaká zvědavá! Ještě mám skladem pár desítek kusů. Jak jsem teď v té prokrastinační náladě, tak se mi nechce dělat nějakou kampaň á la Horst v teleshoppingu. Snad se mi doma nezkazí. Tím pádem se zatím nechystám ani na dotisk.
Jinak na další knize příběhů zatím nepracuju, ale mám rozepsaný román, kde vždycky tu a tam něco napíšu. Ale není to kdovíjak valné. Potřebovala bych dva roky prázdnin.
To my všichni. Takže už z tebe nevydoluju žádná další skandální odhalení?
Bohužel. Četla jsi přeci knihu, tam jich je dost.
No jejej! Díky za rozhovor a budeme se těšit zase někdy příště.
Taky děkuju. Víš, že mě to docela bavilo? Ráda si to někdy zopáknu.