Je to už nějaká chvíle, co jsem se na svém FB profilu zamýšlela nad konstatováním „Nemám čas!“ a nad tím, jak ho vnímají nejen lidé v mém okolí, ale i já sama. Vzpomínala jsem na sebe zhruba před rokem, kdy jsem ostošest machrovala na sociálních sítích s názorem, že „Nemám čas!“ je ta nejhorší výmluva pod sluncem, že času máme všichni stejně a je jen na nás, jak s ním naložíme a podobná nic neříkající moudra.
Uděláme rychlý střih do dnešního dne a voilá! Co byste ode mě mohli během měsíce září slyšet asi tak stejně často jako větu „Potřebuju víno!“?
Ano, kdo tipoval, že by to asi jen tak namátkou mohla být ona věta „Nemám čas!“, má zlatého bludišťáka. (Jestli mi chcete tvrdit, že bludišťák je k ničemu, že si za něj nic nekoupíte, tak se mýlíte. Můžete za něj mít třeba můj e-book. Zdarma. Haha.)
Ano, nějakou chvíli jsem se tak trochu plácala v tom, že ten čas nemám, poplácávala jsem se po ramínku a podávala si kapesníček na fňukání, pokud jsem teda na to měla čas a ten šnuptychl. Když jsem definitivně podlehla obsedantní potřebě hýřit vtipem, uchylovala jsem se k vtípkům o tom, že rozdíl mezi mouchou a učitelkou je jen v tom, že moucha se*e za letu.
Teprve po nějaké době jsem docenila tuhle situaci a uznala, že je povznášející.
Nemít čas je prostě a jednoduše geniální!
Nemít čas do každé rodiny, společně k míru a lepší společnosti a podobně. Začala jsem se pozorovat a zjišťovat, na co si za ten den čas udělám. Pravda, mnoho toho nebylo. Ale nějaká souvislost mi z toho přeci jen vyplynula.
Jako Poirot jsem číhala sama na sebe a zkoumala, jaké činnosti dělám i přesto, že bych asi měla dělat něco jiného. Vznikl z toho takový zajímavý pozorovací proces, kdy jsem dělala jakousi inventuru toho, co stíhám, i když bych to jindy považovala za neuvěřitelné, co naopak vynechávám, ačkoliv čas vlastně mám. Začala jsem si všímat, že si i ten zápřah vlastně celkem užívám (ale nikomu to neříkejte). Bylo pro mě překvapením, že jsem se zase s chutí vrhla do podnikání, ačkoliv jsem se už dlouhou dobu pohybovala spíš na té misce vah, kterána sobě měla napsáno „skončit“.
Situace „nemám čas“ mě naučila říkat NE určitým lidem a situacím, které mě nezajímají. Donutila mě uvažovat, jestli si některými činnostmi jen něco dokazuju nebo jestli to chci doopravdy. V důsledku toho jsem řekla NE i situacím, po kterých bych před pár měsíci skočila jako hladovějící pyraňa.
Jeden z nejtěžších ořechů se stalo odmítnutí nabídky zazpívat si s filharmonií, což pro mě bylo opravdu těžké. Velká část mého já vytrvale vyřvávala: „To dáááš! Nebuď měkkota! Stačí se tomu věnovat tak 20 minut denně, to zmákneš!“ Ale pak jsem udělala rozhodnutí, že teď na to prostě nemám a přišla neskutečná úleva. A to byl ten moment, kdy jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.
Na svůj profil jsem vyplodila dokonce jakési životní moudro přibližně v tomto znění:
„Tajemství spokojenosti tkví ve vyfakování určitých lidí a situací z každodenního života.“
Asi to není úplně přesné, ale kdo tomu už trochu přišel na chuť, nikdy by už neměnil, nemám pravdu? Já se konečně naučila například neodpovídat na všechny zprávy a komentáře, neřešit naprosté krávoviny typu jestli mi rtěnka ladí se zipem na kabelce, jestli si o mně náhodou někdo, koho ani neznám, nemyslí, že jsem infantilní úča, co miluje jendorožce a podobně.
A co když nemám čas na to, co FAKT chci dělat?
Tahle situace nenastane. Nesmí. Možná se právě ptáte: Cožeeeee? Jak jako nemůže? Někdy se to prostě stane, že nemám čas se ani vysmrkat, jak můžu zabránit tomu, abych neměla čas na xy? Takhle… Když nemám čas se ani vysmrkat, je mou první aktivitou zapsanou na wishlistu a červeně podtrženou to, že chci prostě jenom být, ležet, funět a čekat, až těch šedesát minut téhle pekelné hodiny (nebo 24 hodin tohoto dne) přejde. A taky se přibližně dvacetkrát za minutu vysmrkat. A že bude zase líp.
Cítím potřebu být nemilosrdně upřímná a zavalit vás množstvím svých mouder, ale hádám, že by to asi k ničemu nebylo. Proto vybírám jen to, co se mi teď zdá nejdůležitější.
Pokud jste jako já donedávna posedlí tím všechno-stíháním, abyste si potom mohli uznale říct, co všechno jste dokázali, musím vás zklamat. Mě osobně tenhle závod dovedl k vyhoření, k závažným osobním problémům a k velké krizi ve vztazích. Teprve když jsem si dovolila nestíhat všechno, co víc, dokonce jsem si dala jako hlavní úkol každého dne některé věci vypouštět, začala jsem poprvé zažívat pocit svobody. Začala jsem svůj život zaplňovat tím, co mi něco dává.
„Klíčem k dobrému životu není zajímat se o víc, ale mít víc u prdele. Zajímat se pouze o to, co je důležité, pravdivé a okamžité.“
Hodně mi v tomto ohledu otevřela oči Marka Mansona Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le. Doporučuju vám ji všema deseti a najdete ji i v mém seznamu doporučené literatury pro šťastný život tajdle. I tato hláška je od Marka.
To jsem trochu odbočila od tématu času. Nicméně je to fuk. Všechno, co jsem vám chtěla říct, jsem už řekla. Nemějte čas. Nemějte ho a sledujte, na co všechno si čas uděláte, i když ho nemáte. Sledujte, co to s vámi dělá, jak se cítíte.