Jmenuju se Eliška Kovalská a nazývám se umělcem v domácnosti. Velmi aktivním a výkonným umělcem, abych tak řekla. Mám tři děti, Pažouta a značný antitalent na vaření. Mimo jiných skvostů a kvalit.

Přiznávám, že možná tak trochu přitahuju podivné zážitky. Kolikrát si říkám, že normálním lidem se přeci nemůže stát, aby je dítě zamklo v pokoji a oni museli lézt po střechách. Jen tak namátkově.

Dnes si z těchto situací umím udělat srandu a od srdce se jim zasmát.

Jsem zkrátka umělec s humorným nadhledem.

Nebyla jsem ale taková vždycky. Byla jsem z těch po perfekcionalismu toužících žen, které se hroutí z každého trapasu a nezdaru. Přála jsem si být dokonalá a mít rodinku jak ze žurnálu, perfektní práci a místo vlasů duhové nitě.

A když tomu tak nebylo (nevím, kde se stala chyba s těmi nitěmi), byla jsem nepříjemná jako kudla v zádech. Nic mě nebavilo a donekonečna jsem se babrala v tom, proč můj život není dokonalý. Proč mé děti v noci nespí a ve dne nesedí u stolečku jak přilepení canagonem a nevybarvují si mandaly. Proč mám práci, ve které musím i něco dělat. Proč mi můj manžel neservíruje denně do postele láhev šampusu na růžových okvětních lístcích. To je přeci úplně normální, no ne?!

Ani nevím, kdy a proč se to ve mně zlomilo. Najednou jsem se rozhodla, že se začnu zase věnovat hudbě, kterou jsem v té době měla v plánu pověsit úplně na hřebík. A tehdy se daly věci do pohybu. Zjistila jsem, že díky hudbě se dokážu uvolnit a brát život lehce a s nadhledem. Také jsem zjistila, že mě baví hrát na kytaru a zpívat.Aa hlavně jsem zjistila tu nejpřekvapivější věc: že mě baví učit druhé, jak hrát na kytaru a zpívat. 

Najednou chápu, že můj život je dokonalý právě těmi podivnostmi, které zažívám. A že je to velký dar, protože díky tomu mohu inspirovat ostatní, aby také brali život s nadhledem, uměli se zasmát sobě i těm nejpodivnějším situacím.

Pochopila jsem, že potřebuju k životu jak humorný nadhled, tak pravidelné cvičení a hraní na kytaru. A že tyto dvě věci, zdánlivě spolu nesouvisející, jsou zásadními pilíři, které drží můj život. Herdek, to zní ale pateticky! 

Ale jak se to vlastně všechno semlelo?

Pokud vás zajímá skromná historie mé umělecké maličkosti, čtěte dál.

Jak to tenkrát všechno začalo? Možná čekáte, že ze mě začnou padat věty o tom, jak jsem byla odmala opěvována coby hvězda a budoucnost rodiny a že mi ležela od samého začátku u nohou prkna, která znamenají svět. Či snad že má hudební kariéra byla všem od samého začátku zřejmá, protože jakmile jsem vyndala dudlík z pusy, vystřihla jsem árii od Pucciniho a zatančila tanec Louskáčka. Ono to však bylo trochu jinak.

“U ničeho nevydržíš a nic z tebe nebude!”

Jako dítě jsem neposlouchala ani tak moc často slova: “Jsi dobrá! Pracuj na sobě a bude z tebe něco velkého! Fandíme ti!” Daleko častěji to bylo toto: “Škola ti nejde, u ničeho nevydržíš, nic z tebe nebude.” Věřte nebo ne, ale když se to na vás valí horem dolem, zkrátka tomu jednoho dne uvěříte, svěsíte ramena a řeknete si: “Asi ze mě vážně nic nebude. Je čas připravit se na zářnou kariéru popeláře.”

Prostě zpívej

Tehdy se odkudsi objevila myšlenka: Zpívej. Zvláštní je, že vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Na hodiny zpěvu jsem nechodila, ve sboru jsem nikdy nedostala sólo a při každém koncertu mi máma nezapomněla vytknout, jak málo otvírám pusu. Všechno nasvědčovalo tomu, že kariéra profesionální pěvkyně je mi souzena asi se stejnou pravděpodobností jako dráha akrobatky na visuté hrazdě.

Nedostatkový artikl jménem učitel zpěvu

To přesvědčení však nejen zůstávalo v mé hlavě, ale naopak stále více sílilo. Ponoukalo mě k hledání učitelů zpěvu a snášení prvních verdiktů o tom, že se na konzervatoř asi nikdy nedostanu. Má první učitelka mi dala nezapomenutelné lekce.Ta první byla o vytrvalosti, kterou podpořila ne právě pozitivním ohodnocením mého talentu. Už při druhé hodině vzala své prohlášení zpátky a začala mě učit, jak využívat naplno svůj dar, své zlato. A ejhle, už za dva roky jsem byla přijata na konzervatoř.

Kytara sem, kytara tam

Celá šestistrunná cesta začala někdy před třinácti lety a díky ní jsem dnes tam, kde jsem chtěla být. Naučila jsem se následovat intuici a přijímat ty zdánlivě nedůležité věci, které se mi objevily v cestě. Jednou z takových “maličkostí” byla i hra na kytaru, kterou jsem navzdory názorům okolí nakonec také vystudovala na konzervatoři a dnes mě živí. Naučila jsem se přehodnocovat své původní představy, nelpět na nich a zároveň hledat pro sebe to nejlepší.

Těhule na vysněné škole

Když jsem si splnila sen a dostala se na druhý pokus na konzervatoř, všechno vypadalo dokonale. Najednou jako by všichni v rodině měli křišťálovou kouli a doslova cítili v kostech mé angažmá v operních scénách těch nejzvučnějších jmen. Křišťálová koule se však patrně porouchala, když je zapomněla upozornit, že budoucí operní diva je zcela neplánovaně těhotná a zavírá si tím cestu k perfektně nalajnované kariéře.
Dlouho jsem se toho snu nevzdávala. Jako buldok jsem se zakousla do úkolu dostudovat stůj co stůj a to hned oba dva mé obory – tedy zpěv a kytaru. Všichni si klepali na čelo, že to nejde. Žádná matka malého dítěte nemá tolik času, aby dokázala denně několik hodin trénovat. Nebo snad jo?

Matka zvaná turbomyš

Během osmi let mateřství s paralelním studiem konzervatoře a prací v ZUŠ jsem získala nedocenitelné zkušenosti.
První zkušenost je s diagnózou matka jako takovou, což je asi ta nejzávažnější nemoc, co existuje. Nutí vás jednat v rozporu s vlastními potřebami a mnohdy i zdravým rozumem. Doslova vás dotlačí lézt po střechách, když vás malý andílek zamkne v pokoji, lovit v záchodu hřeben na vlasy a přehrabovat se v pytlíku od vysavače ve snaze najít ztracenou součástku z Lega. A ne abyste se v těchto chvílích nedej bože otočili zpátky do minulosti ke svému bezdětnému já a pokoušeli se srovnávat a filozofovat! Ale to je jedna jedna strana mince.
Především jsem se však naučila, že když chce člověk umět hrát a vlastně celkově ten život tak trochu stíhat, musí mít perfektní disciplínu. Několikrát jsem chtěla všeho (rozuměj hudby) nechat a žít “normálně”. Jednou jsem to i zkusila, ale zjistila jsem, že k tomu takzvaně normálnímu životu patří i pocit naprostého vyhoření a frustrace, který mě jednou téměř udolal.

Hudba jako kouč osobního rozvoje? Proč ne!

 

Naučila jsem se najít klid ve své vlastní mysli a vnímat hudbu jako očistnou kúru, nástroj seberozvoje, něco, co mi dodávalo každým dnem sebedůvěru.
Při zpěvu trénuju oddanost své intuici a při kytaře zase testuju svůj smysl pro disciplínu. Současně je pro mě velkou výzvou překonávat své strachy a nízké sebevědomí při veřejném vystupování.
Narozdíl od hodin fyziky, o nichž se mi dodnes zdají noční můry, se i teď v oblasti hudby nadšeně vzdělávám. Hltám každou informaci o nových metodických postupech při výuce, o různé interpretaci nebo technikách zpěvu či hry na kytaru. Zkrátka teď vím, že i studium je zábava.

Mou vášní je hledání potřebného nadhledu v každodenním životě.  Tento nadhled předávám prostřednictvím příběhů a postřehů, ale také ho zapojuji do výuky hudby a vůbec do všeho, co dělám. Někdy více, někdy méně neohrabaně vás inspiruji, abyste také viděli život z jiné, veselejší perspektivy.

Kam dál?