Minulý týden jsem se odhodlala k velkému kroku. Usoudila jsem, že jsem příliš moudrá a že by bylo načase jednu čtvrtinu své moudrosti vysypat na nějakém příhodnějším místě. Třeba u zubaře. Ten je moudrý málo, žejo! Zvlášť ve srovnání se mnou. Je tedy úplně nejvhodnějším kandidátem pro trošku toho moudra na rozdávání.
Jelikož existuje velká spousta lidí, kteří se zbavili moudrosti a bylo jim pak hej, vrhla jsem se do toho po hlavě. Koneckonců, je to banální zákrok, skoro ani nemá smysl si na něj sedat do křesla, protože to bude hotové dřív než bys řekl implantologické cpátko.
Představovala jsem si to asi následovně:
Dopoledne bez dětí
Bez VŠECH dětí. To zní slibně. Navíc v přítomnosti jistě pohledného, milého, vtipného a schopného zubaře. Sice jsem ho nikdy v životě neviděla, ale určitě to tak bude.
Cesta do Příbrami a nákupy
Juchůůů mohla bych se cournout třeba po obchodech… třeba… například do kauflandu a nakoupit tam kamion jídla pro svou rychlou rotu do konce roku. Pro jistotu s nastaveným budíkem, protože se musím včas vrátit domů a vysvobodit babičku z Aliciných spárů. Takže spíš takový sprint po kauflandu. To už nezní tak slibně. Ale beru to pozitivně stále. Cestou si poslechnu pár kapitol Aristokratky a bude mi hej.
Luxusní aneztetikum zadara
Třeba se mi podaří doktora ukecat, aby mi dal dvojitou dávku novokainu, abych pak neměla hlavu v pejru, až z toho čupr výletu přijedu a budu konfrontována s domácí realitou.
Vrátím se domů na oblíbenou část dne
Až přijedu domů, bude mít Alice dobu spánku, takže si budu moct krásně vorazit a načerpat vánoční atmosféru.
Realita vypadala asi takto:
Dopoledne bez dětí
Ano, to vskutku bylo nutné. Nějak si neumím představit, co by Alice prováděla s vrtačkami na zuby celou tu hodinu nudy, co se ze mě snažil doktor v doprovodu sestry vydolovat tu svou slíbenou dávku moudrosti a následně zašít dáseň do původního stavu, zatímco já jsem ležela na lehátku a na střídačku oplakávala svou rozbombardovanou dáseň a prasklý koutek. To vše se slovy, že se to „trochu zvrtlo a je to potřeba zašít a zaléčit antibiotiky“.
Cesta do Příbrami a nákupy
Aristokratku jsem se zaujetím poslouchala asi prvních pět minut cesty, ovšem se stále se přibližující představou trhání zubu jsem byla už natolik nervózní, že se mi z toho splašily blinkry, takže jsem usoudila, že radji budu pokračovat v krasojízdě a capella.
Nákupy
Poté co jsem se vypotácela z ordinace a cestou se zastavila v lékárně a hrůzostrašně na lékárnici zahuhlala: „Potřebuju antibiotika. Najděte mi to v mobilu, mně snad s tím zubem vyskočilo i voko“, mi představa nakupování přišla asi stejně reálná jako řízení jaderné elektrárny.
Novokain
Dvojitou dávku jsem nedostala. Dokonce jsem ani neměla šanci si o ni říct a mám důvodné podezření, že na mně šetřili. Moje schopnost komunikace při mém skromném stomatologickém wellnessu připomínala handlování australopithéka na trhu s skotem (za to zřejmě mohla ta ztráta moudráku). A nutno přiznat, že bych si bývala potřebovala trošku toho „štěstíčka“ šlehnout alespoň před šitím, s nímž při aplikování injekce na začátku procedury doktor zřejmě nepočítal. Po půlhodinovém štrykování zimního overalu v mé puse (nevidím si tam, ale podle toho chuchvalce nití v puse to odhaduju) jsem jen sklapla svůj krvavý pravý koutek a vydrápala se z křesla. Doktor mě ubezpečil tvrzením, že dnes byl na programu lepší z těch dvou, které máme dostat na pravdu Boží. Začíná mě napadat revoluční myšlenka, že bych si zbytek své moudrosti měla nechat sobecky pro sebe, protože si nechci představit, jak bude probíhat odstraňování toho horšího zubu.
Alice a spaní do aleluja
Přes nepříliš utěšený stav, v němž jsem odpajdala z ordinace, jsem se stále snažila vidět věci pozitivně. Stále ještě stihnu dojet domů do poledního, abych si převzala Alici od babičky a dala ji spát v obvyklou dobu a zajistila si tak kýžený klid, který jsem hodlala strávit v horizontální poloze. Domluvila jsem tedy, aby v určený čas byly obě před domem. Všechno vypadalo až nechutně ideálně, kdybych ovšem nezapomněla na jeden malilinkatý detajlíček. Totiž že Alice vstává ráno před pátou hodinou, tudíž v době kolem poledne už takříkajíc dost dodělává. A když se po propařeném dopoledni posadí do auta nebo kočárku, v tu samou vteřinu usne. Což se okamžitě stalo poté, co ji babička posadila do kočárku, aby s ní zdolala padesátimetrovou vzdálenost mezi našimi dvěma ubikacemi. Když jsem přijela domů, našla jsem klimbající batole, které si spánek zpříjemňovalo kašláním. Během krátkého rozhovoru s babičkou kašlání nabíralo na intenzitě každou vteřinou. A tak se nevyhnutelně muselo stát, že dítě místo aby uposlechlo maminčiných skrytých přání a spalo jak nadraný strýček Lojza po šesti pivech, aby si matka mohla v klídku počítat stehy v hubě, totéž dítě ohodilo šavlí všechny svoje a matčiny svršky. Následně pokračovalo zmučeným řevem prokládaným kašláním, které tomu všemu dodávalo na pikantnosti. Bude další šavlička? Nebo ne? Nech se překvapit! Tomu říkám Murphyho zákony vyvedené k dokonalosti: Co se může posrat, to se posere. A co by se náhodou nemohlo posrat, tak se to alespoň poblije. Sichr je sichr.
Asi je jasné, jak to bylo dál, minimálně tedy všem živočišným druhům s označením „matky“, ale ať to má nějakou štábní kulturu, řeknu vám, jak to bylo. Dítě už odmítlo usnout. Prý mu ty dvě minuty v kočárku stačily na celý den, možná i tři. Nejen že jsem si nelehla, ale navíc jsem lítala jak ten debil a prala poblité kombinézy, naháněla roj sršňů směrem do školy pro Eliše, na poštu, do krámu atakdále. A jestli neumřeli, nahání roj sršňů dodnes.
Nemůžu si pomoct a ke konci této anabáze si kladu standardní otázku, jestli je moudřejší být blbá nebo naopak jestli je blbější být moudrá.