Jak jsem točila video na jůťub

Bylo krátce po Novém roce a na mě sedla nevyzpytatelná potřeba zadat si nějaké šibeniční požadavky, jinak známé jako novoroční předsevzetí. Je to tak.

Masochisticky jsem si na sebe vymyslela, že začnu točit videa na jůťub. Ono na tom není nic divného, když to člověk vezme kolem a kolem. Zkrátka a dobře od blogera se očekává, že bude mít vyladěný kanál (jůťub kanál, pochopitelně, abyste si nemysleli) plný skvělého obsahu, aspoň pěticiferné číslo sledujících a bude trhat rekordy ve zhlédnutí videí třeba o tom, jak nejlépe vyměnit na záchodě hajzlpapír.

Provedla jsem rychlou analýzu své videoprezentace na internetu a skepticky uznala, že s těmi pár videi z koncertů v kostele to asi moc nevytrhnu, ačkoliv nelze vyloučit, že mých pětadvacet sledujících je zřejmě spokojeno.

Nicméně jsem se i tak rozhodla, že začnu předávat své po léta vydřené know-how ohledně hraní na kytaru a vezmu to hezky zostra, protože včera bylo pozdě, žejo. Dřív než můj myšlenkový proces stačil dojít do fáze kritického nadhledu, kde by mě možná jen tak namátkou trklo, že mám tři děti, z nichž jedna třetina se nonstop učí doma a druhá třetina nespí víc než třicet minut v kuse a ta třetí třetina mi zpestřuje každé odpoledne scénkami na téma „debilní škola, debilní úkoly, debilní flétna“, sdělila jsem toto rozhodnutí ve svojí skupině Kytara z gauče. Gaučáci byli nadšení z myšlenky, že budu každý pátek sdílet nějaké věcné video k problematice hry na kytaru.

Až po několika dnech mi došlo:

Safrlote, to ale znamená, že to vážně budu muset natočit. A že to v pátek musí být hotové. Ajajaj.

Mělo to být takové to funky video plné vtipů a svěžích střihů, dlouhé zhruba pět až deset minut, kde se lidé vtipnou a lehce stravitelnou formou dozví něco velkého, po čem budou bradu hledat někde u kolen. Takový byl plán.

V průběhu těch několika málo dní jsem se ponořila do příprav. Pažout mi přislíbil svoji super kameru, na kterou se nám už přes rok doma krásně práší. Napsala jsem si osnovu videa. Připravila minutu po minutě. Nachystala jsem si neprůstřelný to do list. Všechno se zdálo být dokonalé.

Pak nastal den D. Ráno jsem se vypotácela z postele po noční pařbě s Alicí a hned jsem věděla, že to bude výjimečný den. První vlna výjimečnosti mě profackovala hnedle u snídaně. Eliš se tvářil nemocně. Blahosklonně jsem souhlasila, ať si je klidně doma. To všechno zvládnu. Na natočení videa jsem si vyčlenila dobu dopoledního spánku naší Alice mezi desátou a jedenáctou dopolední. Do deseti hodin máme s Elišem probranou všechnu látku jako nic, to vám povídám! Pažout mi oznámil, že kameru mi „tam“ nechal, jen už zapomněl dodat, kde je to „tam“. Po půlhodině marného hledání a pár nadávkách jsem to vzdala a rozhodla se video natočit na mobil.

Jak jsem řekla, tak se i stalo. Sice jsem během domácí výuky měla chvílemi pocit, jako bych naháněla roj sršňů a z nuceného sebeuklidňování při psaní hieroglyfů v písance mi začala nebezpečně poškubávat lopatka, ale zvládli jsme to. Eliš dokončil svoje úlohy a chystal se na slibovanou telku, já mezitím udolávala Alici v nosítku, za vydatné snahy namalovat si oko a zároveň si ho nevypíchnout.

Desátá hodina odbila a Alice ještě svítila. Za ještě vydatnějšího pohupsávání s nosítkem jsem si rovnala věci v pracovně, aby bylo vše nachystané na natáčení. Alice konečně dospěla do totálně kožakózní fáze, kdy bylo možné ji odhodit do postýlky, což jsem také udělala a okamžitě odcupitala do pracovny. Pravda, na chvilku jsem zaváhala před dveřmi koupelny a zvažovala, jestli si stihnu umýt to mastný háro, nakonec jsem ale díkybohu uznala, že buď budu oslňovat hřívou nebo hraním, ale na obojí čas není. Bleskově jsem odhrnula bordel ze záběru a šlo se na věc.

První slajd se celkem povedl. Koneckonců jsem si ho přeříkávala už hodnou dobu předtím. Finální verzi jsem natočila už asi na pátý pokus. Horší to bylo s těmi následujícími. Nepamatuji si přesně pořadí událostí, ale dle následujícího sledu myšlenek si hravě dokážete poskládat příběh.

Kdybych se naučila říct souvislou větu bez dvaceti přežblebtů, asi by se mi líp žilo.

Bože, ty vlasy vážně chtěly umýt.

Můžete mi někdo říct, proč si nepamatuju ani dvě noty z toho, co chci zahrát? Přitom jinak to hraju zpaměti.

Tohle musím smazat, tvářím se přitom jak po lobotomii.

Dala jsem si mobil na letadlo? Jo, uf.

Ale nevypojila jsem pevnou linku. Grrr!

Co je to za řev? To je Alice? Jo, je to Alice. Jsem teprve ve třetině videa. Můžu uplatit Valju, ať se o ní chvíli stará?

Tenhle slide by byl fajn, jen je mi záhadou, jak se mi do záběru dostal oranžový pruh. Tududum-tum.

Zdá se mi to, nebo už je víc slyšet Alicin řev zpoza dveří než moje kytara?

Zkresluje ten mobil nebo jsem vážně tak rudá?

To pětiminutové video mi trvá nějak dlouho…

Poslední slajdy jsem už točila rychlostí kulového blesku. Vydatné vyřvávání za dveřmi nabíralo každou vteřinu na intenzitě a celý tvůrčí proces významně urychlilo.

Odpoledne jsem se nadšeně vrhla na editaci videa. Naházela jsem jednotlivé slajdy do programu a vyhodilo mi to celovečerní biják. Párkrát jsem nasucho polkla. Mám to přetočit? Rozdělit? Nebo co?!

Nakonec jsem se odhodlala, že to prostě sestříhám co nejvíc to půjde, ať je to dlouhé jak chce. Po čtyřech hodinách stříhání jsem se dostala na devatenáct minut. Ovšem ani toto nebylo bez chyby. Mám pár poznatků. Tak třeba, když chcete někoho poučovat, že při hraní má mít nějak ruku, asi byste ji tak při hraní měli mít také. S vzrůstající panikou zjišťuju, že budu muset přetočit asi pět nebo šest slajdů. Další věc je, že byste neměli nechávat řvoucí dítě za dveřmi. Ani když ty dveře jsou troje. Na moje děti je to málo.

Mezitím se nachýlil druhý den D, tedy den, kdy jsem měla video zveřejnit. Naštěstí jsem už dokončila stříhání a kolem desáté hodiny ranní jsem už byla nachystaná přetočit vše nezbytné a video finálně doupravit. Bohužel jsem již neztrácela čas s nezbytnými přednatáčecími přípravami jako například přepnutí mobilu do režimu letadlo a namalování obličeje na xicht. Druhé zmíněné asi vadilo méně, ovšem těch několik zpráv, které mi zhatily jinak zdařilé slajdy, mě málem přivedlo k šílenství.

Natlakovaná jak papiňák jsem (opět s bdící Alicí na ruce) dodělala finální úpravy, zhruba dvakrát dala mobil na nabíječku a hrdě stiskla tlačítko exportovat ve střihacím programu. Dobrých patnáct minut jsem chodila hypnotizovat ukazatel průběhu a když už jsem chtěla bouchat šampáňo, oblažila mě hláška „error“.

Představa, že bych přišla o svoje video, ve mně vzbuzovala zhruba stejné trauma jako krvácení do mozku. Třesoucí rukou jsem začala zuřivě promazávat všechny fotky a videa v mobilu, nepoužívané aplikace. Kdybych neměla pro strach uděláno, dokonce bych ten krám i restartovala. Nakonec jsem bázlivě znovu zmáčkla tlačítko exportovat, což se nakonec podařilo dokončit.

Po této anabázi už mi nervy pobíhají kolem lesíku a jen z pouhé představy, že takovéto martyrium absolvuju každý týden, se mi nebezpečně zvedá nitrolebeční tlak. Na tohle nemám.

Ovšem vzápětí mi náladu zlepší to, že se mi video podaří úspěšně nahrát na jůťub, vložit tam uspokojivý popis i miniaturu, zhlédnutí postupně naskakují a tak vůbec. Co je proti tomu pár hodin dřiny jak v uhelném dole. Co si budeme povídat, stojí to za to. Nadšeně mažu všechny slajdy z mobilu a odolávám pokušení slavit.

 

P. S. První komentář pod videem zní: „Od čtrnácté minuty se vám to trhá.“

Tududum-tum.

Facebook Comments