Když mi dnes někdo po vystoupení řekne, že snad ani nemám trému, směju se, až se za břicho popadám.
Ano, dnes dokážu trému dostat spolehlivě pod kontrolu, ale když si vzpomenu na sebe před nedávnou dobou a na všechny ty žaludeční potíže, klepající se prsty a roztřesený hlas, je mi z toho úzko.
Bývaly doby, kdy jsem se nechávala trémou rozdrtit, ale s tím už je konec. Objevila jsem způsob, jak s trémou efektivně vyběhnout a dostat ji do udržitelných mezí.
Prošla jsem řadou úsměvných pokusů, až jsem našla to pravé.
Zajímá vás to? Čtěte dál!