Diviny na konzervatoři dělají divy

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Byly jsme tu

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.

Tak jo. Já vím, že po tom drobném nedorozumění s pouliční lampou jsem jaksi zapomněla zkontrolovat, zda si madam vzala všechno z auta. Měla jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli z toho prasklého nárazníku nebude mít Pažout doživotní tik v oku nebo sklony k depresím. Proto jsem se nechala vykolejit jejím prohlášením: „Mami, já jsem nechala ty pastelky v autě…“ a prodělala jsem menší citový výlev. Na větší výlev nebyl čas, protože dorazil profesor a hodina mohla vesele začít. Naštěstí celou situaci zachránilo torzo pastelek v mém penálu.

Pak to celkem šlo. Valja chvílemi i seděla a něco si čmárala do sešitu. Zbytek času vyplnila laškováním s mým profesorem na kytaru buď tak, že ho zásobovala humornými historkami naší rodiny, snažila sama sebe zavřít do futrálu na kytaru nebo do skříně a na závěr mu čmajzla klíče. Pak si lehla pod klavír a odpočítávala, kolik minut ještě zbývá do konce hodiny. Celkem vzato, byla neodolatelná.

Abychom ten den jaksepatří završily, rozhodly jsme se pro trochu nefalšovaného konzumu v nákupním centru. Určitě chápete, že my burani z venkova si to zkrátka jednou za čas musíme vychutnat se vším všudy. Nejdřív jsem projevila snahu sehnat něco na sebe. Jak je známo, my ženy nemáme nikdy nic na sebe. A i kdybychom tím pocitem náhodou zrovna netrpěly, ta kvanta obchodů na metru čtverečním nám tuhle myšlenku zaručeně vnuknou. Takže já zrovna podlehla dojmu, že potřebuju kalhoty.

Mno, už jsem asi nebyla nakupovat hodně dlouho. Ale doufala jsem, že ta móda kalhot á la kamaše prince z pohádky  už pominula. Evidentně ne. Nedalo mi to a přesto jsem pár kousků vyzkoušela. Zatímco se v kabince odehrávalo menší drama pro pozorovatele zvenčí nejspíš připomínající boj s krajtou královskou, a personál nervózně obcházel kolem s vysílačkou, dcera mě informovala, že už ji tyhle nákupy nebaví a jde si koupit do hračkářství filíky. Nakonec se mi podařilo se do jedněch kalhot dokonce nasoukat a ve finále je i zapnout. Povím vám to takhle: Radši budu chodit nahá. Ono to nakonec vyjde totiž nastejno. Moje nohy v těch kalhotách vypadají jako dva slimáci, kteří si právě pochutnali na čtyřech hlávkách zelí a omylem k tomu sežrali ještě pět kámošů. A to ani nechci pomyslet, jak tu věc ze sebe vlastně sundám…

Ekologická katastrofa za stopade

Ze samého žalu nad tím, že se ještě pár let budu muset obejít bez džín, jsem svolila k návštěvě McDonaldu. Tam jsme si objednaly deset papírových sáčků a hračku z Číny za stopade jinak známé jako dětské menu a menu se salátem. Když jsem si tak v poklidu užívala vrcholu konzumu a žvýkala gumovou housku s přepáleným tukem uprostřed, napadlo mě najednou, kde je vlastně ten slibovaný salát? Začala jsem zkoumat všechny ty předražené papírové pytlíky, abych zjistila, že těch šest zelených oschlých mikrokousíčků o velikosti 2X2 mm odpadávajících z hamburgeru zřejmě mají představovat onen slibovaný salát. Zkrátka McDonald ví dobře, že nic se nemá přehánět. Ani zelenina. A hlavně jíst střídmě. Pět hranolek, gumovou housku a maximálně ještě papírový pytlík, těch mají dost. Víc ani ťuk. Možná se i do těch kalhot jednou dostanu.

Nakonec nejlepší fází výletu bylo kino. I když jsem byla připravena na nejhorší, film měl opravdu příjemně překvapil. Díkybohu bylo v celém sále pouhých devět lidí, takže nás nemohli vyhodit za nevhodné chování ani ve chvíli, kdy Valja běžela překážkovou dráhu přes celou řadu sedadel.

 

Račte si přečíst více historek v knize:

 

Facebook Comments

1 názor na “Diviny na konzervatoři dělají divy”

  1. Pingback: Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo – Umělec v domácnosti

Diskuse uzavřena.