Dnešní den začal hodně brzy. Vlastně už včera večer, kdy nás ve 23:30 vzbudil známým ječením budík Disney princess nařízený pro všechny případy. Však víte, kdyby ty naše superchytré telefony náhodou selhaly. Chvíli jsme se potáceli domem jako vyorané myši ale nakonec se nám podařilo nasoukat do auta jednoho aktivního nočního tvora, jedno stále napůl spící stvoření a dva beznadějné případy žijící už jen a pouze ze setrvačnosti a s vidinou neomezené konzumace alkoholu v následujících dnech. Přesně o půlnoci vyrážíme směrem na letiště vstříc novým zážitkům.
Zhruba po jedné vyučovací hodině (školní rok ještě neskončil!) se ta sedící spící skoropuberťačka probrala s řevem, že chce blinkat. Dálnice nedálnice, muselo se zastavit, aby madam patřičně dramaticky vyplivla dvě sliny a tvrdila, že už se vyblinkala.
Po této krátké avšak tradiční vsuvce jsme pokračovali v cestě využívajíc takzvaného Pažoutovského načasování. To v praxi znamená, že když máme být dvě hodiny před odletem na letišti, my tam budeme raději hned tři hodiny předem! Co na tom, že je kolem druhé hodiny ranní.
Zde se ovšem naprosto mění rozložení sil! Teď ožívá pro změnu Valík a okamžitě vyhledá v obrovské hale první nešťastníky (z nichž se samozřejmě nakonec vyklubou naši spolucestující a spolubydlící v hotelu), které začne oblažovat svou přítomností a chytrými radami pro život. Dítě těchto nešťastníků odtáhne k první atrakci pro děti bez ohledu na to, jestli chce jít nebo ne. Rodiče po sobě nervózně pokukují a pravděpodobně už kontaktují policii ohledně nebezpečného gangu vyskytujícího se na letišti, zatímco my se snažíme předstírat, že s tím nemáme nic společného. Takto jsme poznali Natálkovi.
Mezitím se proplétáme halou za znuděným Eliášem, kterýžto ventiluje svou frustraci tím že strašně nutně chce někam jít a když tam dojde, plácne sebou vztekle na zem a začne řvát. Souběžně s touto nervy drásající realitou druhé dítě pobíhá po hale a rozdává rozumy všem, i těm donedávna tvrdě spícím na sedačkách. Všichni nás znají jménem, všichni nás milují.
Po kratší krizi při odbavování (nenapsali dítě k nám, ale k někomu jinému – ne že by mi to vadilo) jsme opět zabíjeli čas čekáním na skutečné utrpení. To pochopitelně nastalo v letadle při snaze utišit chvílemi až apatického Eliáše. Sakra, ten diazepam by se hodil!
Opět o nás všichni věděli. Značka: Jdi po sluchu.
No zkrátka, celou dobu jsem trnula, aby pán sedící před námi neztratil definitivně nervy a nešel nám otevřít nouzový východ, v jehož blízkosti jsme velmi příhodně seděli.
Poznatek: ostuda nabývá na intenzitě úměrně s rostoucí nadmořskou výškou. Bude to tím řidším vzduchem, takže se to vynásobí ró a možná i pí. Vidíte to? Nejsem já génius? Sypu z rukávu nové zákony z oblasti fyziky jako by se nechumelilo! Nebo z oblasti chemie? To je fuk, prostě něco z toho to určitě bude. Musím si tenhle vzorec nechat patentovat, než mi to vyfoukne nějaký Einstein.
Všechno toto se událo do osmé hodiny ranní. Zní to neuvěřitelně, viďte? Kolik toho můžete zažít před snídaní. Ale jestli si myslíte, že tímto jsme seznam vyčerpali, jste na omylu. Po deváté už sedíme na recepci hotelu a čekáme, až nám přidělí pokoj. Eliáš to v autobuse zalomil u mě na rameni a neprobudí ho vůbec nic. Valína začíná diktovat svá přání Vesmíru: „Já chciiii: plyšáka, do moře, do bazénu, na jídlo, na zmrzku, na pokoj!“ A pak zase od znova. Já chci umřít.
My s Pažoutem padáme únavou ode zdi ke zdi, věty se nenamáháme ani dokončovat, abychom v průběhu mluvení náhodou neusnuli, ale děti si žijí ve víru zážitků. Nevím, v čem jedou, ale potřebuju to NUTNĚ taky.
Zbytek premiérového a velmi dlouhého dne už plyne v poklidu. Sem tam nějaká rozbitá sklenice při jídle nebo nějaký ten šutr, který Eliáš hodil jakoby nic z balkónu (to dítě bude po mně, když ho už teď fascinují fyzikální zákony), to vůbec nestojí za řeč.
Přiznávám, byla to krize. Měli jsme s Pažoutem vytetováno na čele: „Proč jsme sem sakra jezdili??!! PROOOOČ?“ a vzájemně jsme se zapřísáhali, že zase dlouho nikam nepojedeme.
Situace v našem pokoji v devět hodin večer: tři tuhoni se z postele pravděpodobně nezvednou už do konce pobytu, jen Valík si žije svůj diskopříběh.