Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den druhý: „Sorry bejby“

IMG_8418[1]
Změna prostředí si žádá nové zvyklosti. Vyzkoušeli jsme rodinnou postel. No, žádný zázrak to není, asi třikrát za noc jsme je museli rovnat, jinak by se vzájemně skopli z postele.
Maloš to zalomil večer brzy a ráno vstával až v sedm. To je nevídaný luxus!
Dokonce mi to tu začíná zdánlivě připomínat dovolenou! Tak trochu jsem se předem začala připravovat na to, jak toho malého tyrana zabavím, když bude i na dovolené dodržovat budíček kolem páté ranní. Měla jsem v záloze spoustu triků, jak problematiku brzkého vstávání elegantně překlenout. Například zavřít ho na balkon a spát dál. Jenže po incidentu s jeho praktikováním křesťanského „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem – nejlépe z druhého patra“ jsem tuhle variantu zavrhla. Další možností bylo odvést ho na pláž, zadat mu, aby mě zahrabal do písku, a u toho si zdřímnout. Jenže na pláži nebyl měkkoučký písek, ale malé oblázky, takže by to nebylo to pravé. Pak už jedině skříň.

No zkrátka třikrát sláva, že jsem své nouzové plány nemusela realizovat. Začíná se mi tu fakticky líbit.

Vlastně po vydatném spánku to všechno působí tak nějak lépe. Luxusní snídaně, sluníčko a natěšené děti (i dospělí) na moře. Děti se mi dokonce zdály být hodnější! Což možná mělo na svědomí příliš mnoho sluníčka, protož hned v druhé polovině dne se moje přesvědčení trochu otřáslo.

Po obědě jsme si šli dáchnout na pokoj a Eliáš opět využil chvilkové nepozornosti, aby všechny nasbírané mušle i s kameny vyhodil z balkónu. Jakýsi rozzuřený pán s kočárkem se s peprnými nadávkami odebírá z místa pod naším balkónem. Plavčík jen krčí rameny a Valja křičí „Sorry … bejbyy!“.  Vážně nevím, jak si to pán vyložil. Pro jistotu se mu snažím vyhýbat po zbytek dne a potažmo i pobytu. Jen bohužel nevím, který to byl. Nějaký s dítětem prostě. Takže se radši vyhnu všem s dítětem. A tomu plavčíkovi taky.

Když se to vezme kolem a kolem, kličkování mezi lidmi, které jsme psychicky nebo fyzicky ohrožovali na životě, se pomalu ale jistě stává mou celodenní aktivitou. Je to docela náročné.

V souvislosti s tímto zážitkem mě napadá ještě jedna věc. Kolikrát se přistihnu, jak si téměř přeju, aby se mi stalo něco inspirativního. Ale takhle jsem si to tedy nepředstavovala, to mi věřte. To si pak zase říkám: Musí se to stávat zrovna mně? Všechno? Naráz?! Ó jak bychom se mohli vydávat za normální sousedy nebýt těch našich miláčků! Takto jsme jen vyšinutí jedinci s nejuječenějšími dětmi v hotelu, z nichž jedno má sklony k zabíjení nevinných lidí pod balkónem a druhé se adoptuje každých deset minut k nějaké jiné rodině.

Na žebříčku nejčastěji používaných výrazů stále vede „sorry“ a „spill“. Člověk by si myslel, že to třeba bude „vodka“ nebo „beer“…

Poznatek dne: Chlap celodenně ke spatření jak se stará o dítě, je pravděpodobně ten, který svou rodinu vidí letos poprvé na této dovolené. Jestli se pletu, asi mě to zabije, neboť Pažout se nehne z baru.

Nakonec ale musím uznat, že asi nemáme nejhorší děti na světě. Sice jsou nejhlučnější, ale jen do deváté hodiny večer. A zatímco my s Pažoutem máme po večerech pré a vychutnáváme si v poklidu třetí lahvinku vína, většina rodičů se ještě kolem půlnoci snaží uspat své děti.

dovolena sorry bejby
Tady, TADY se odehrávaly ty vražedné pokusy o usmrcení kolemjdoucích. P. S. Dolů z balkónu jsme se báli otočit objektiv.
Facebook Comments