Nemám sice ráda nakupování, ale miluju španělskou módu. Naplánovali jsme si tedy mega výlet na blízký, asi 5 km vzdálený, trh v Roquetas. Víte, abych si koupila něco nefalšovaně španělského na sebe a abychom zachytili trochu toho španělského folklóru a měli o čem vyprávět.
Cesta autobusem tam proběhla trapně hladce. Válení po zemi si Eliáš vybral hned na zastávce a pak už tuhle potřebu neventiloval. Počasí se zrovna ten den umoudřilo a přeplo se do módu pařák na chcípnutí. Ideál na výlet autobusem.
Po vylodění z luxusního klimatizovaného expresu jsme vyhledali trh. Vážně jsem se těšila (považte já!!!), ale hned po příchodu na místo mě veškerý optimismus opustil. Měla jsem představu, že se tu budu probírat nepřeberným množstvím pestrobarevných sukní a šatů… A že si nebudu moct vybrat ze všech těch krásných věcí! Faktem je, že jsem tu neviděla nic zajímavého. Vlastně jsem ani neměla odvahu se pořádně rozhlížet po oblečení, jelikož jsem byla naprosto zděšená skutečností, která mě bouchla do očí.
Koncentrace afričanů a takových těch zvláštních dam zahalených v šátku byla abnormální, nepříjemná a nakonec způsobila, že se návštěva trhu změnila ve zběsilý úprk, při němž jsme na sebe s Pažoutem přes rameno pokřikovali jen: „Máš dítě?“ a „Máš foťák?“ a nakonec: „Vážně máš to dítě??!!!“
Ne. Ne, ne, ne. Díky, už nikdy.
Prchli jsme do nákupního centra, kde byla zaplaťpánbůh klimatizace a atrakce pro děti. Vydala jsem se po obchodech, zatímco Pažout zabavoval děcka na atrakcích, který prý zaplatil nějaký Španěl a děti se jako mimochodem taky svezly.
Nebudu vás nudit detaily. Ve Španělsku frčí overaly. Cokoliv, co na věšáku vypadalo jako pěkné šaty, z toho se nakonec vyklubal overal. A všechno zdánlivě připomínající sukni byly ve skutečnosti kraťasy. Pažout byl natolik znechucen, že mi zakázal nosit ty jediné šortky, které jsem s sebou měla.
Rozhodli jsme se tedy vyrazit nazpátek, abychom si alespoň stihli ještě užít moře. Ale co koza nechtěla! Nastoupili jsme do autobusu na první pohled o dost horších kvalit než byl ten předchozí. Stál nás víc peněz, ale zato se po dvou zastávkách porouchal! Tuto skutečnost jsme se však dozvěděli až zhruba dvacet minut poté, co řidič jen stál u předního sedadla a někomu tam nadával. Nebo to tak alespoň znělo. Takže zase alou ven a čekat na další autobus, kterýžto ale dorazil téměř narvaný k prasknutí. Mezitím stihla Valja dvojjazyčně vyzpovídat polovinu cestujících a Eliáš si střihnul hysterák s breakdance u automatu na hopíky.
Hned co se dokodrcáme na pokoj, popadneme nezbytnou tašku bábovek a lopatiček, plus dvě naprosto zbytečné nafukovací obludy a mažeme na pláž.
No moment, co se to stalo s naší poklidnou a pustou pláží? Kde se vzali ti lidé? Co budeme dělat? Co když naše uřvané děti nebudou stačit coby odrazující element? Ale Pažout opět projevil svou nekonečnou vynalézavost. Ladným pohybem ze sebe strhne triko a ještě elegantněji si ho uváže na hlavu místo šátku. Trochu se mi chce se začít smát, ale koutkem oka pozoruju znepokojené pohledy ostatních a jejich urychlený přesun daleko od nás. No to je bezva! Zavážu si na hlavu taky hacafrak a budeme mít pláž sami pro sebe! A pár lidí se doopravdy zvedlo! Hurá, funguje to!
Pažout to uzavírá slovy: „Ještě že nejsme u nás. To už by nás hnali klackem.“